Denisa Kotzurová patří bezpochyby mezi nejzkušenější a nejkvalitnější hráčky nejen našeho kádru, ale i v rámci Extraligy. Právem tak letos na své ruce nosí kapitánskou pásku a svůj tým vede do každého utkání. Cesta k tomu však není nikdy jednoduchá. Jak zvládnout náročný time management, čeho se v kariéře držet a co konkrétně ji dostalo až tam, kde dnes je, se dozvíte v následujícím rozhovoru!
Ahoj Déňo, pojďme začít hned zostra. Byla jsi letos zvolena kapitánkou – co to pro Tebe znamená a co vše to obnáší?
Ahoj, určitě mě to potěšilo, že jsem si získala důvěru u hráček i od trenérů. Role kapitánky obnáší velkou zodpovědnost, řídit tým a vést ho správným směrem aby se každý člen týmu cítil co nejlépe. I proto, že patří k těm starším tak bych chtěla holkám předávat nějaké ty zkušenosti a pomáhat, motivovat je ať už v lehkých nebo těžkých chvílích, které v sezoně nastanou.
Sama už jsi ostřílená hráčka a patříš ke špičce. K tomu však vedla dlouhá cesta – kdy byl podle Tebe ten moment, kdy sis řekla, že to s florbalem myslíš vážně?
Ano, jak si zmínil dlouhá cesta. 20 let ve florbalovém prostředí je opravdu dlouhá doba. Musím se přiznat, že florbalem žiju už od úplných začátků, jelikož jsme celá rodina žila florbalem a skoro každý víkend jsme trávili na sportovních halách a zápasech, a proto nedokážu přesně říct konkrétní moment. Když bych měla přeci jen vyzdvihnout nějaké období, tak by to bylo asi někdy juniorkách kdy přicházely první úspěchy a pozvánka do reprezentace. V ten moment jsem si potvrdila, že tohle je přesně ten sport kterému se chci na 100 % věnovat.
Co bylo/je na Tvé cestě stěžejní? Díky čemu jsi se dostala až do švédské nejvyšší soutěže a dnes jsi kapitánkou FBC?
Řekla bych, že hlavně cílevědomost, vytrvalost a pracovitost. Člověk může mít talent, ale později pochopí, že jen to nestačí. Je potřeba ho rozvíjet, mít dobře nastavenou hlavu a cíle, kterých chce dosáhnout a za tím si jít. Obětovat svůj volný čas a jít na tréninky navíc. Přemýšlet co kdy a jak udělat lépe a být lepší.
Skloubit florbal se školou, prací a osobním životem není vůbec jednoduché, ať v mládežnických kategoriích, tak v těch dospělých. Nastal u Tebe někdy moment, že sis řekla, že už to za to nestojí?
Opravdu je to někdy časově hrozně náročné. Práce, individuální tréninky, týmové tréninky, trénování děti, volný čas. Někdy bych si přála ať má den minimálně 48 hodin. Ale když si to člověk naplánuje a stále ho to baví tak dokáže všechno zvládnout. Já osobně to mám nastavené tak, že dokud mi to zdraví dovolí, chci se florbalu věnovat na 100%. Přeci jen vím, že už taky nejsem nejmladší v porovnání s ostatními a nikdy nevíš kdy nastane „florbalový důchod“. Určitě jsem někdy přemýšlela jestli to má ještě cenu pokračovat, ale vždycky mě přesvědčila ta vášeň ke sportu.
Spoustu hráček má svůj vzor, některé možná i právě Tebe. Kdo byl tvůj vzor v dobách tvého florbalového růstu a proč?
Možná to bude znít hloupě, ale opravdu jsem nikdy neměla nějaký vzor ke kterému bych úplně vzhlížela a řekla si: jednou chci být jako on nebo ona. Samozřejmě se mi líbilo pár hráčů a hráček jak hrají ale nic konkrétního to nebylo.
V aktuálním kádru žen FBC figuruje mnoho mladých hráček, často ještě juniorek. Jak vnímáš práci s dívčí mládeží v klubu?
Za poslední roky se práce s dívčí mládeží hodně posunula. Holky jsou šikovnější a šikovnější. Když to porovnám s dobou kdy jsem byla v jejich věku tak se někdy nestačím divit co dokážou předvádět a na jaké úrovni jsou. Celkově bych řekla, že se florbal stálé posouvá a je úplně někde jinde než třeba před 10 lety. Ať už v rychlosti nebo jak už jsem zmínila v individuálních dovednostech hráček.
